Salar de Uyuni – Boží zrcadlo v Bolívii

Bílé místo na jihu Bolívie. Tak vypadá největší solná pláň světa na satelitních fotkách. Se satelity si mimochodem rozumí dobře. Od její rovné plochy se perfektně odráží infračervené záření, takže podle ní NASA dokonce kalibruje i družice.

A jaká je Salar de Uyuni zblízka? To záleží na tom, kdy se na ni rozhodnete vkročit. Od května do listopadu připomíná zamrzlé jezero pokryté popraškem sněhu. Akorát že nestudí a neklouže. Několikametrová vrstva soli tvoří na povrchu vlivem vytvrzování charakteristické plástve. Celá pláň o rozloze Libanonu proto působí, jako by byla vydlážděná mnohoúhelníky solných kamenů. Ve svitu měsíce navíc mění barvu na přízračně modrou. Z dokonale hladkého porchu se zavrtávají do nebe jen Ojos del Salar čili Oči Salaru, tj. několik velkých děr v soli, zaplavených celoročně vodou.

Chůze po mracích

Stačí, aby zapršelo, a z pláně se stane největší přirozené zrcadlo. Není divu, že mu staří Bolivijci dávají přívlastek Boží. Mraky a nebe jsou rázem nahoře i dole a vy jen stěží rozpoznáte, kde končí odraz a kde začíná skutečná obloha. Stává se to jednou za rok v období záplav, tj. od prosince do dubna. Fotografové se na obří louži slétají ze všech koutů světa jako vosy. Brodění se a popojíždění v několika centimetrech nebo decimetrech slané vody ale rozhodně neprospívá ani botám, ani podvozkům aut, a proto jsou průvodci rádi, když se to všechno zase brzy vypaří.

Trikové fotky bez Photoshopu

Nebojte se, že byste na solné pláni byli v období sucha vy a vaše objektivy na suchu. Vizuální efekty tu zvládne každý bez mrknutí oka. Nekonečný horizont maže rozdíly mezi tím, co je dál a co je vpředu. Stačí si pohrát s perspektivou a hloubkou ostrosti – a optický klam už za vás udělá všechnu legraci. Na to, abyste si odtud odvezli fantastické fotky, nepotřebujete dokonce ani fantazii. V brožurách zážitkových agentur jsou vedle techniky popsané i kompozice nejklasičtějších skopičin, které tu lidé provádějí.

Osolte to po soli

Průvodci s pohonem na čtyři kola inzerují třídenní výlety po solné pláni. Vyráží se z bolivijského městečka Uyuni nebo chilského San Pedro de Atacama. Zastávky na pláni a program mají všichni stejný, takže záleží jen na tom, jestli si přejete udělat kolečko a vrátit se do výchozího bodu, nebo skončit na druhé straně. Akorát pozor, pokud jedete do Chile, je třeba si v Uyuni nechat dát na imigračním úřadě bolívijské výstupní razítko.

Už sama cesta autem po pláni je překvapivě silný zážitek. Vzhledem k tomu, že kolem sebe většinu času nemáte žádný orientační bod, vzdálenosti, směr i rychlost se podivně deformují. Obyčejná jízda se zdá jako neskutečný pohyb, něco mezi letem a plavbou. Ostatně poslechněte si to od našich slavných trabantářů, kteří se tu proháněli a snídali vařená vejce se solí.

Ostrov, který vrhá stín

Kromě 10 miliard tun různých solí tu najdete i další lákadla. Z těch přírodních je to např. 22 ostrovů. V samém srdci solné pláně leží ostrov z černé horniny, jehož vyhrbený hřbet se ježí vysokým kaktusovým lesem. Kaktusy tu rostou rychlostí 1 cm za rok, přičemž není těžké spočítat, že 12metrový velikán už na Salar de Uyuni shlíží bezmála 1200 let. A že má na co koukat. Při každém východu slunce hází totiž ostrov přízračně dlouhý stín.

Romantická show v růžové

Na celou pláň mají v listopadu rezervé ohromná hejna plameňáků. Sejdou se tu hned tři druhy – chilští, andští a Jamesovi – a promění monotónní pustinu v přehledný parket na svoje slavnostní namlouvací tanečky. Na pláni se nachází také i hotel postavený a vybavený komplet ze soli, který teď funguje už jen jako muzeum.

Hřbitov mašinek

Milovníci vláčků by si cestou na solnou pláň měli poplakat pár slaných slzt na hřbitově, kde odpočívají v pokoji vraky lokomotiv. Muzeální kousky parních strojů stojí opuštěně pod širým nebem asi 3 km od městečka Uyuni a jsou prolezlé turisty i rzí skrz naskrz. Postapokalyptické scéně předcházel v 19. století rozkvétající těžební průmysl, kvůli kterému vybudovala Bolívie dráhu k Pacifiku.

Tomu se říká úplné dno

Těžilo se tu stříbro a co se tu těží teď? Samozřejmě sůl. Nejvíc je tu zastoupená klasická kuchyňská sůl neboli halid a sádrovec. Překvapivé je, že místní těžaři na to jsou pěkně postaru, tj. prakticky s motyčkami. Naštěstí pro zachování pláně tu ročně oškrábou asi jen něco kolem 25 tisíc tun. Kromě soli a minerálů je tu ale ještě jiný “zlatý důl”, který představuje lithium. Odhaduje se, že je ho zde kolem 70 % světových zásob. Podtrženo sečteno na to, že se ocitnete na samém dně (původně pleistocenního jezera), je toho tu až až.