Bez Pabla je Medellín už bezpečný

Letos uplyne 24 let od zabití Pabla Escobara, nejmocnějšího narkobarona v historii lidstva. Narodil se a zemřel v kolumbijském Medellínu a v osmdesátých letech odtud řídil drogové impérium, které zatím nemá na poli organizovaného zločinu konkurenci. Svému milovanému městu udělal takovou reklamu, že se mu všichni raději vyhýbali obloukem. Turisté především. A měli proč. S počtem 9 363 vražd ročně patřil Medellín ještě na začátku devadesátých let mezi nejnebezpečnější města na světě.

Když vezmeme v úvahu, že v něm žije o polovinu více obyvatel než v Praze, srovnání je odstrašující – na jednoho zavražděného v našem hlavním městě připadalo 234 zavražděných v Medellínu. Za ozbrojenými útoky a násilím v ulicích stáli narcos a jejich boje s bezpečnostními složkami nebo konkurenčními drogovými kartely. Přestřelky byly na denním pořádku a na životy civilistů se při nich rozhodně nehledělo. Aby toho nebylo málo, v Medellínu tehdy hledalo útočiště tisíce uprchlíků, které marxistická gerila FARC vyhnala z jejich domovů. Smrt Escobara ale všechno změnila.

Za posledních 20 let klesl počet vražd o 60 % a město se chlubí nejnižší kriminalitou v Kolumbii. Jak se to stalo? Usilovná práce medellínské policie byla odměněna – povzbuzující zprávy přilákaly velké investice, které město vložilo v první řadě do rozvoje hromadné dopravy. Pomocí kabinových lanovek napojilo odvrácené části města na centrum a omezilo moc zločineckých gangů v nebezpečných comunas. Na temnou minulost ale Medellín nezapomíná. Turisty i fanoušky filmové série Narcos provádí po místech spjatých s nejobávanějším drogovým bossem všech dob.

Na Escobarově dvorku vyrostl zábavní park

Asi 150 km východně od Medellínu si jeden z nejbohatších mužů planety postavil pompézní haciendu Nápolés. Na 20 kilometrech čtverečních nechal zbudovat kromě okázalého domu i bazény, soukromé letiště, dráhu pro závodní auta a dokonce i ZOO se slony a dalšími exotickými zvířaty. A stejně jako v kanceláři úspěšného byznysmena najdete jeho první vydělaný šilink, i narkobaron si vystavil něco, co symbolizuje jeho první velký úspěch. Replika letounu Piper PA-18 Super Cub nad vstupní branou připomíná, v čem přepravil první zásilku kokainu do USA.

Po Escobarově smrti nějakou chvíli nemovitosti chátraly, dům a každý centimetr pozemku obrátili tisíckrát hledači Escobarových peněz. Hroši utekli, zdivočeli a z okolních jezer se rozšířili do řek a jejich útoky začaly kořenit pokojnou meditaci místních rybářů. V roce 2006 přešlo vlastnictví nemovitosti do rukou kolumbijské vlády, která ho o 8 let později pronajala soukromé společnosti. Ta se zde rozhodla provozovat zábavní park Parque Tematico Hacienda Napoles. Zbylá zvířata a sochy dinosaurů z dob Escobara ponechala a doplnila je o vodní atrakce, safari, akvárium a kopie jeskyní z kolumbijského národního parku Cueva de los Guácharos. Ruiny Escobarova sídla včetně dezolátní sbírky luxusních automobilů stojí opodál a jsou stále volně přístupné.

Podívejte se, jak vypadá hacienda teď a jak za časů Escobara:

Čtyřhvězdičkové vězení s výhledem (made by Pablo)

Druhé přepychové bydlení, se kterým je život obávaného šéfa Medellínského kartelu spojen, se nachází také mimo město. Řeč je o vězení La Catedral, ve kterém si Escobar naplánoval užít svůj absurdní trest. To bylo tak –  potom co si získal srdce chudých obyvatel města velkodušnými činy, pokusil se Escobar vstoupit do politiky osobně, nikoli pouze skrze svoji perfektně fungující metodu „Plata o Plomo“. „Stříbro, nebo olovo“ znamenalo, že si úředníci a výkonná moc mohla vybrat, zda dá přednost úplatku, nebo kulce. Zákulisí politiky tak skákalo, jak Escobar tahal za nitky, mafiánský boss ovšem přesto potřeboval být veřejně přijímán.

Kandidoval proto do senátu, ze kterého byl vyloučen pro svůj skutečný kokainový byznys. Zhrzený Escobar se rozhodl ukázat, jaké to je, když si respekt vymáhá po zlém, a krvavý teror začal. Jakmile ovšem odložil tvář velkorysého mecenáše, musel prchat před zákonem. A to se mu nelíbilo. Násilí na Medellínu a jeho občanech proto zločinec stupňoval až do té míry, že donutil vládu vyjednávat. S ničením města a životů skončí, jen pokud splní jeho podmínky. Milostivě pak vládě dovolil prohlásit, že ho konečně dopadla, a přistoupil na trest odnětí svobody po dobu symbolických pěti let. Vymínil si, že si ho neodpyká ve standardním zařízení – postaví si vlastní a sám si dosadí i bachaře.

Vězení si postavil v horách ve výšce 2000 m n. m. s dechberoucím výhledem na milovaný Medellín. Vybavil si ho kulečníkovou hernou, malým kasinem, fotbalovým hřištěm i únikovým tunelem. Zabydlel se tam s bandou nohsledů, vesele přijímal návštěvy, pořádal večírky, přičemž ho pobyt za mřížemi nijak neomezoval – naopak ho chránil před atentáty konkurenčních kartelů. Idylka skončila, potom co z vězení i nadále vedl svůj kokainový zlatý důl a co víc, mezi jeho stěnami během 13 měsíců umučil a zavraždil několik ze svých spolupracovníků. Vláda už před jeho zločiny dál nemohla zavírat oči a Escobar byl nakonec nucen utéct ze svého vlastního vězení.

Podívejte se, jak to v něm vypadalo:

Od roku 2007 tu žijí mniši, kteří se snaží svými dobrými skutky očistit fluidum místa. Mají tu knihovnu, kapli, pomník Escobarovým obětem a  dveře tu mají otevřené handicapovaným osobám, které nemají dostatek prostředků na žití a léčbu.

Zabit na vlastní narozeniny

V nenápadném dvoupatrovém domku se drogový baron skrýval poslední dny svého života. Víte, jak vám maminky kladou na srdce, abyste se za všech okolností ozývaly rodině, jestli jste v pořádku? Nedělejte to, pokud jste už 15 měsíců na útěku a na vaši hlavu je vypsaná odměna 5 milionů dolarů. Policie si všimla podezřelého počtu hovorů ze čtvrti Los Olivos. Bylo 2. prosince 1993 a Pablo slavil 44. narozeniny. Svůj den chtěl sdílet i s rodinou, díky náhodně odposlechnutému telefonátu ovšem bezpečnostní složky jeho úkryt lokalizovaly a obklíčily. Escobar uprchl oknem na střechu, kde byl zabit. O tom, kdo vystřelil osudnou kulku, se stále spekuluje. Oficiální verze říká, že to byla kolumbijská policie. Podle další verze ji vypálil ostřelovač speciální jednotky Delta Force. A ti, kteří si pro Pabla přáli důstojný konec, včetně jeho bratrů a syna, věří, že se zastřelil sám.

Ať už to bylo jakkoli, fotografie, které potvrdily konec mnohaletého honu na „nezranitelného“ zločince, okamžitě obletěly svět. Vítězná parta na nich pózuje hrdě se svojí trofejí – bezvládným tělem obtloustlého muže s obnaženým pupkem. „Ale byl to skutečně on?“ ptají se stejní lidé, kteří se nikdy nesmířili se smrtí Elvise a doufají, že spolu oba králové žijí inkognito v ústraní nebo na Marsu. A svět krčí rameny, protože v zemi Gabriela Garcíi Márqueze má realita stále poněkud magické vlastnosti. Vsaďte se, že se tu může stát cokoli. Opravdu se vsaďte – dům, o kterém je řeč, má číslo popisné 45-94. V tomto městě se věří, že přestože Escobarovi tato čísla štěstí nepřinesla, vyplatí se někomu jinému. V loterii je prý o ně boj.

Poslední odpočinek v záplavě květin

Na hřbitově ve čtvrti Itagüí najdete ve stínu palem místo, kde narkobaron odpočívá po boku své rodiny a Citrona, posledního tělesného strážce, který mu byl věrný až do konce. Hrobka je prý neustále obložena čerstvými květinami a běžně tu natrefíte na truchlící občany. Escobar má ve městě totiž stále množství stoupenců, kteří vidí v jeho tváři nejmocnějšího mafiána pouze šlechetné rysy Robina Hooda. Pablo bral bohatým a na kokainu závislým gringům – a chudým, Američany vykořisťovaným Kolumbijcům dával. Nechal postavil rozsáhlou čtvrť domů z červených cihel, ve kterých nejchudší obyvatelé nemuseli platit nájem ani poplatky. Zbudoval několik nemocnic, kostelů i parků a pro svůj oblíbený sportovní tým zařídil i fungl nové hřiště.

Průvodci, kteří vedou v Medellínu tour po jeho stopách, k tomuto výčtu ale připojují i daleko působivější seznam jeho brutálních činů. Když Escobar zjistil, že i přes jeho seriózní vystupování a úplatky ho vláda v politice nechce, dal pokyn, aby to město pocítilo jeho vztek. Na konci osmdesátých let rozpoutal v Medellínu peklo zahrnující bombové útoky v ulicích, exploze dopravního letadla i vraždy politiků včetně prezidentského kandidáta. Dohromady stál jeho teror něco kolem 4 000 lidských životů a to nikdo nepočítá oběti kokainové závislosti.

Kam vedou Pablovy stopy?

Teď už se v Medellínu nemusíte bát ani o svoje foťáky, ani o holé životy. Po stopách Pabla Escobara se vydáte s některou ze zážitkových kanceláří. Prohlídky trvají několik hodin i celý den podle toho, jestli se odehrávají pouze ve městě nebo i mimo něj. Jedna z agentur nabízí za příplatek i velmi bizarní a rozporuplnou nadstavbu – v rámci tour se můžete setkat s Escobarovým bratrem. Roberto si s vámi potřese rukou, nechá se vyfotit a povypráví. Bývalý účetní Medellínského kartelu, který byl zodpovědný za distribuci kokainu a na jehož hlavu byla vypsána několikamilionová odměna, prý podstupuje všechny peníze vydělané z prohlídek na konto HIV pozitivních spoluobčanů. Jak je možné, že je takový člověk na svobodě a může mezi žalobou Netflixu o miliardu dolarů dávat turistům k dobru historky o bráchovi?

Mnozí Kolumbijci a Medellíňané jsou zájmem turistů o Escobara pohoršeni. Neprosili o to, aby se před očima pozůstalých všech Escobarových obětí producírovali nadšené davy v tričkách s podobiznou jejich nenáviděného maskota. Pro ně je macho s knírkem stále otevřená rána. Otázka, kterou rodiny obětí kladou, zní: „Nestává se díky bulvárnímu humbuku a seriálu z největšího pašeráka drog hrdina?“ Většina provozovatelů prohlídek oponuje. Po stopách narkobarona se nevydávají z přetrvávajících sympatií, ale proto aby se na jeho hrůzovládu nikdy nezapomnělo a národ překonal stigma, které v něm kokainový král zanechal. Mezi průvodci často najdete např. bývalé policisty, kteří byli v aktivní službě v osmdesátých letech. Každou prohlídkou připomínají, jak je důležité učit se z chyb minulých, abychom předešli těm budoucím.